Velký vyrovnávač

Eva Sweeneyová, veselá sedmnáctiletá rusovláska z kalifornské Santa Moniky, si s kamarádkami povídá celé hodiny a nikdy ji neomrzí, co říct. Každé odpoledne chodí na internet a posílá svým kamarádkám e-maily, aby si s nimi popovídala. Do školy chodí ráda, ale těší se na letní prázdniny. Její tvář se rozjasní, když se někdo zmíní o jejích dvou psech – Annie, čokoládové labradorce, a Busterovi, živém míšenci. Eva má psy tak ráda, že si z toho udělala byznys a přes léto si vydělává vlastní službou venčení psů.

Seznámit se s Evou znamená pochopit, jak je slovo „postižený“ pro lidi se speciálními potřebami často nesprávným označením. Eva trpí dětskou mozkovou obrnou, což je skupina onemocnění způsobených poškozením části mozku, která řídí a koordinuje svalovou činnost. Naučila se přizpůsobit svému stavu pomocí asistenčních technologií, vlastního úsilí a přátelské spolupráce s okolím. Je plně integrovanou studentkou ve škole The Crossroads.

Eviny problémy jsou fyzické: je neverbální a nemá jemnou motoriku. Pohybuje se na lehkém invalidním vozíku a potřebuje asistenci asistenta na plný úvazek. Ke komunikaci používá jednoduchou laminovanou tabulku s abecedou. Červené svítidlo na baterie připevněné k okraji baseballové čepice jí umožňuje hláskovat myšlenky kýváním hlavy. Ve třídě jí asistentka Laurel Isbisterová čte nahlas její slova a dlouhým písmem zaznamenává odpovědi na testy.

Eva si osvojila řadu pomůcek, které jí doma poskytují ještě větší komunikační nezávislost. Jedno z nich se nazývá HeadMouse. Skládá se z malé krabičky připevněné na vrcholu počítače, která vysílá infračervené světlo a sleduje pohyb malé reflexní tečky, kterou Eva nosí uprostřed čela. Jakmile pohne hlavou, kurzor počítače aktivuje klávesnici na obrazovce, takže Eva může psát zprávy, dopisy a posílat e-maily.

Ačkoli Eva umí používat složitější technologie, dává při osobní komunikaci se svými přáteli a spolužáky přednost nenáročnému světlu na tužku a pravopisné tabulce.

„Složitější technologie,“ říká, „je rozptylují od toho, kdo jsem.“ Pro Niku Hoffmanovou, Evinu učitelku angličtiny v 11. třídě, byla asistenční technologie klíčová, protože pomohla navázat a udržet přímý kontakt všech zúčastněných. „Ve třídě máme velmi rovnostářské uspořádání,“ vysvětluje Hoffmanová. „Všichni sedí v širokém kruhu, aby na sebe všichni viděli. Eva pracuje vedle všech ostatních. Je součástí tohoto kruhu a podílí se na něm ve všech ohledech.“

Technologie, a to jak vysoké, tak nízké, se staly velkým vyrovnávacím prvkem, který umožňuje žákům se speciálními potřebami učit se v běžné třídě a pomáhá učitelům – kteří mohou být nováčky v hlavním vzdělávacím proudu – zajistit hladký přechod pro všechny.

Potřeba mainstreamingu

Ve své 21. výroční zprávě pro Kongres uvádí Úřad pro speciální vzdělávání a rehabilitační služby ministerstva školství, že 11 % celostátní populace žáků ve věku od 6 do 17 let se řídí zákonem o vzdělávání osob se zdravotním postižením (Individuals with Disabilities Education Act, idea). Z těchto dětí je 96 procent v běžných veřejných a soukromých školách. Cílem inkluzivních programů je začlenit tyto žáky ze speciálních vzdělávacích programů do běžných tříd. Úspěch závisí nejen na přístupu žáků k asistenčním technologiím, ale také na odhodlání učitelů přijmout nové strategie výuky.

V roce 1990 se Linda Schillingová, učitelka 5. třídy ve městě Cornelius ve státě New York, připravovala na přijetí pěti nových žáků – dvou se svalovou dystrofií, upoutaných na invalidní vozík, a tří s poruchami učení. Neměla žádné předchozí zkušenosti se začleňováním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, ani se příliš neorientovala v nejnovějších asistenčních technologiích. Tváří v tvář této nové výzvě získala paní Schillingová grant od Carolina Computer Access Center, aby mohla využívat technologie na pomoc svým novým studentům. Podporu a inspiraci čerpala z prostředí kooperativního učení ve své třídě.

„Učitelé, kteří jsou v této situaci noví,“ říká paní Schillingová, „si nejprve musí přiznat, co nevědí, přijmout to a pak zahájit proces učení. A co je nejdůležitější, zapojit do toho všechny.“ Schillingová do tohoto úsilí zapojila celou svou třídu. Ukázalo se, že spolužáci jsou pro tento proces stejně důležití jako počítač.

Od zkušeností Lindy Schillingové jsou asistenční technologie každým rokem dokonalejší. Dr. Denise Lanceová vyučuje „Mainstreaming: Vyučování jedinců se speciálními potřebami v běžné třídě“ pro Univerzitu v San Diegu prostřednictvím OnlineLearning.net, předního poskytovatele dalšího vzdělávání dospělých online. Lanceová, která také vyučuje studenty po celé zemi od svého počítače v Missouri, se stala odbornicí na používání asistenčních zařízení v důsledku vlastní mozkové obrny. Ve své práci zdůrazňuje šíři možností vybavení pro studenty a další osoby se speciálními potřebami.

„Na trhu je více než 20 000 asistenčních technologických zařízení a softwarových programů,“ upozorňuje doktorka Lanceová, „a každý člověk s postižením má jiné silné stránky a potřeby. Použitá technologie se liší v závislosti na postižení, stupni závažnosti a osobní volbě jednotlivce.“

Eva Sweeneyová sice dává při konverzaci přednost nízkorozpočtovým hláskovacím tabulím, ale ráda používá počítač a požádala o něj rodiče, když jí byly pouhé 3 roky. S počítači a jejich možnostmi se seznámila, když navštěvovala speciální předškolní program na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Intervenční program UCLA pro děti s postižením je účinným modelem pro seznámení dítěte se speciálními potřebami s asistenčními technologiemi a procesem inkluze.

Pod vedením výkonného ředitele Kita Kehra je do programu zapojeno 14 batolat, z nichž dvě jsou bez postižení. Pro Kehrovou je přítomnost vrstevníků bez postižení ve skupině batolat důležitá, protože „je to katalyzátor sociální interakce, komunikace a hry mezi mladými lidmi. Pomáhá také rodičům rozpoznat aspekty vývoje jejich dítěte, které jsou součástí normálního vývoje.“

V programu pracují dva pedagogové raného věku a dva asistenti pedagoga a také ergoterapeuti, fyzioterapeuti a logopedi. Iniciativa, která byla zahájena v roce 1982, pokročila ve využívání počítačů a asistenčních technologií a byla průkopníkem vývoje více než 80 výukových programů pro žáky se speciálními potřebami.

Uprostřed jinak typické třídy mateřské školy se tři děti shromáždily kolem počítačové konzole a hrají „Papírové panenky“, což je činnost, která učí malé děti rozpoznávat sezónní oblečení a oblékat postavičky na obrazovce. Hráči mohou provádět změny na obrazovce pomocí jediného jednoduchého přepínače.

Než děti ve třech letech nastoupí do běžné mateřské školy, budou zde v zařízení UCLA vystaveny řadě počítačových výukových zkušeností. Podle Kehra: „Počítače pomáhají stimulovat děti k větší aktivitě a většinou také vydrží u počítače déle. Komunikují v malých skupinách, což přispívá k sociálnímu rozvoji, a pomáhá to také podporovat motorický, kognitivní, jazykový a osobnostní rozvoj.“

Filling the Gaps

Ne každé dítě se speciálními potřebami má tu výhodu, že se učí používat technologie v tak raném věku, a některé děti – postižené mrtvicí, autonehodou nebo střelným zraněním – se ocitnou v náhlé nouzi. Aby se školy, učitelé, rodiče a žáci s postižením dozvěděli, jaké možnosti asistence jsou k dispozici a jak je nejlépe využít, mohou se obrátit na neziskovou organizaci Alliance for Technology Access (ATA) a jejích 42 celostátních informačních center.

Jedno z pracovišť ATA, Computer Access Center (CAC) v Los Angeles, je pod dohledem výkonné ředitelky Mary Ann Glicksmanové a na základě smlouvy se školními obvody v jižní Kalifornii pomáhá žákům se speciálními potřebami a jejich učitelům v procesu integrace do hlavního vzdělávacího proudu. Jejich cílem je plná inkluze. Computer Access Center poskytuje stovky softwarových a periferních počítačových řešení a pomáhá každému uživateli přizpůsobit individuální technologické řešení.