V poslední době jsem hodně slyšel o reinkarnaci. Co přesně je reinkarnace? Je v rozporu s učením evangelia?“

Spencer J. Palmer, prezident Korejského chrámu v Soulu a profesor srovnávacích světových náboženství na Brigham Young University. Zastánci reinkarnace věří, že tento život je pouze jedním z mnoha, které jsme prožili v minulosti nebo které prožijeme v budoucnosti. Věří také, že reinkarnace je proces, při kterém život (nebo duše) putuje z jednoho hmotného těla do druhého prostřednictvím opakovaných zrození a úmrtí – nejen lidských duší, ale také duší ve zvířatech a někdy i v rostlinách.

V reinkarnaci věří více než 1,5 miliardy lidí – více než třetina světové populace. Je to všeobecně přijímaná víra v Asii, zejména mezi hinduisty, buddhisty, sikhy a džinisty.

Mezi východními náboženskými spisy žádný nevyjadřuje tak silně jako Bhagavadgíta hinduistické přesvědčení, že duch podléhá neurčité řadě existencí v různých hmotných podobách a že nakonec musí těmto kolům znovuzrození uniknout. Gíta říká, že jedna existence následuje po druhé, stejně jako po sobě v tomto životě následují různé etapy – dětství, mladá dospělost a stáří (2,13), a že stejně jako člověk odkládá staré šaty a obléká si nové, tak i duch odkládá staré, opotřebované tělo a obléká si nové. (2,22) 1

V hinduistických pověstech se božstva také převtělují; objevují se, mizí a znovu se objevují. Hinduisté věří, že bůh Brahma vyšel z pupku pána Višnua a že sám Višnu byl nebo bude na zemi inkarnován nejméně v deseti podobách – jako ryba, želva, kanec, člověk – lev, trpaslík, bráhmanský válečník, jako Ráma a Krišna (hinduistická božstva) a jako Kalki („Mesiáš“ budoucnosti). V každém vtělení Višnu chrání svět před hmotnou nebo morální zkázou.

Příběhy Džataka, moralizující příběhy o zrození historického Buddhy, uvádějí, že než se zrodil na zemi jako budoucí velký Buddha, žil jako král opic, nespokojený vůl, holub, božstvo stromu a jako čistý bílý slon se šesti kly.

V pozadí této posloupnosti převtělování stojí „zákon karmy“. Karma je podobná tomu, co Svatí posledních dnů znají jako „zákon sklizně“ – „Cokoli člověk zaseje, to také sklidí“. (Gal 6,7) Podle východního myšlení jsou „znovuzrození“ člověka určena jeho činy v předchozích životech. Protože se duše ve svých předchozích existencích chovaly odlišně, jsou i odlišně znovuzrozeny. Podle této teorie skýtá víra v reinkarnaci úžasné možnosti: královna ze Sáby se může znovu narodit jako vodní buvol nebo rostlina mlíčák; ošklivý muž se může znovu narodit jako krásná žena nebo naopak; ten, kdo zabije kněze, může skončit v lůně psa; a dobrý člověk přistižený při krádeži riskuje, že tisíckrát projde těly pavouků a hadů.

Podle této teorie má reinkarnace fungovat i opačně: duše, která byla kdysi ve zvířeti nebo rostlině, se může „vypracovat“ a „znovuzrodit“ jako člověk. Znevýhodnění lidé tak mohou reinkarnaci vnímat jako šanci „znovuzrodit se“ do vyšší nebo váženější kasty či společenského postavení. (Mnoho západních zastánců reinkarnace uznává toto učení pouze na lidské úrovni. Odmítají představu, že se lidé mohou znovuzrodit jako zvířata a rostliny a naopak.“

Ti, kdo věří v reinkarnaci, tvrdí, že všechny nerovnosti při zrození (božské nebo lidské, bohaté nebo chudé, zdravé nebo postižené) jsou dány výkonem člověka v minulých životech a že cyklus „znovuzrození“ člověka je založen na jeho karmě nahromaděné během aeonů času. To, co člověk udělá v jednom konkrétním „životě“ nebo inkarnaci, však samo o sobě nemůže určit jeho věčný status. Ve skutečnosti to, že se člověk „znovu narodil“ (pravděpodobně proto, že ve svém posledním životě nesplnil podmínky pro osvobození z koloběhu znovuzrození), není dobrým znamením. Hinduistické božstvo Krišna v Bhagavadgítě říká, že země je pro věčně putujícího ducha místem utrpení a uvěznění a že opětovné zrození (nebo reinkarnace) na zemi není požehnáním ani známkou pokroku.

O naší předsmrtelné existenci, zrození, smrtelnosti, smrti a posmrtném životě a jeho možnostech – zejména pokud jde o komunikaci mezi živými a mrtvými – toho není tolik neznámého, že by Svaté posledních dnů nemělo překvapit, že lidé na celém světě jsou zaujati možnostmi, které naznačuje reinkarnace.

Jistě, mezi reinkarnací a učením Svatých posledních dnů existují určité podobnosti. Věříme, že život nezačíná naším zrozením do smrtelnosti; nekončí ani smrtí, ani nestačí jeden „čas života“ k dosažení dokonalosti. Víme, že každý z nás je duchovním dítětem našeho Nebeského Otce a že jsme před narozením žili v předsmrtelném „prvním stavu“. (Viz Abr 3,22-26.) Když jsme se narodili do smrtelnosti, každý z nás dostal fyzické tělo. Také zvířata a rostliny existovaly před tímto životem; všechny věci byly stvořeny duchovně dříve, než se „přirozeně objevily na povrchu země“. (Mojžíš 3,5-7)

Podobně Písma i proroci opakovaně potvrzují, že naše spravedlnost ve smrtelnosti bude určovat naše poměry v budoucím životě. To, jak žijeme ve smrtelnosti, zde a nyní, má zásadní význam pro naše věčné štěstí.

I přes některé podobnosti s učením LDS je však reinkarnace v rozporu se zjevenou pravdou. Prorok Joseph Smith učil, že reinkarnace je falešná doktrína.2 Může se klidně jednat o poškození nebo padělek plánu spasení. V každém případě se nauka o reinkarnaci neshoduje s učením Svatých posledních dnů o smyslu života, a co je důležitější, o jedinečném a zásadním poslání Ježíše Krista jako Spasitele světa. Pro Svaté posledních dnů jsou problémy s myšlenkou reinkarnace následující:

  1. Existuje pouze jedna fyzická smrt, ne mnoho. Apoštol Pavel napsal, že „lidem je určeno jednou zemřít“. (Žd 9,27)

  2. Při vzkříšení duchové obývají těla, která měli ve smrtelnosti, nikoli jiné tělesné formy. Smrt odděluje ducha od těla; vzkříšení znovu spojuje téhož ducha se základními prvky téhož fyzického těla, aby už nikdy nebyli odděleni. V Knize Mormonově čteme vysvětlení proroka Amuleka, že po vzkříšení muži a ženy „již nemohou zemřít; jejich duchové se spojují se svými těly, aby se nikdy nerozdělili; tak se celek stává duchovním a nesmrtelným, takže již nemohou vidět zkázu“. (Alma 11:45) To popírá přesvědčení, že tělo je příležitostným příbytkem ducha nebo příbytkem, který se buď opakovaně mění, nebo zaniká. Duch a tělo jsou nerozlučně spjaty; to je smysl vzkříšení. „Vzkříšení z mrtvých je vykoupením duše“. (D&C 88,16; viz také D&C 88,15-18.)

    Ve vzkříšení znovu získáme svá těla, která jsou stvořena k Božímu obrazu. (Viz Gn 1,26-27.)

  3. Reinkarnace znamená, že na těle nezáleží. Ti, kdo věří v reinkarnaci, věří, že těla lze opakovaně brát a odhazovat a že duchové se mohou převtělovat do hmyzu, zvířat a různých lidských nebo dokonce hybridních lidsko-zvířecích podob. Zastánci teorií reinkarnace nechápou hodnotu našich těl – že jsou stvořena k obrazu Božímu a jsou nám dána jako smrtelné dědictví v přípravě na to, abychom se stali jako Bůh, který je sám bytostí s plně posvěceným, zdokonaleným a hmatatelným tělem.

    Pro Svaté posledních dnů je fyzické tělo posvátné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsme vstoupili do smrtelnosti, bylo získat fyzické tělo. Je nejen velkým požehnáním nyní, ale také předpokladem pro pozdější povýšení a věčný život.

  4. Teď je čas připravit se na setkání s Bohem – ne později, v nějaké neurčité budoucnosti. Pán dal jasně najevo, že smrtelnost je čas, kdy máme být zkoušeni a osvědčeni – „abychom viděli, zda budeme činit všechno, co Pán Bůh přikáže“. (Abr 3,25)

Písma nám říkají, že „těm, kdo zachovávají svůj první stav, bude přidáno; a ti, kdo nezachovávají svůj první stav, nebudou mít slávu v témže království s těmi, kdo zachovávají svůj první stav; a těm, kdo zachovávají svůj druhý stav, bude přidána sláva na jejich hlavy na věky věků“. (Abr 3,26)

Koneckonců je to Usmíření a Pánova milost, které rozhodnou o našich budoucích vyhlídkách – navzdory všemu, co jsme pro službu Pánu a dodržování jeho přikázání udělali. Reinkarnace však prosazuje falešnou představu, že lidem je dáno mnoho „budoucích životů“, v nichž mají pracovat na svém spasení. Reinkarnace naznačuje, že nemáme naléhavou potřebu činit pokání ze svých hříchů a dodržovat přikázání. Reinkarnace je v rozporu s Amulekovým napomenutím, že „tento život je pro lidi časem přípravy na setkání s Bohem“. (Alma 34:32)

5. Reinkarnace popírá celý smysl Usmíření Ježíše Krista. Ti, kdo věří, že duchové a bohové mohou opakovaně obývat různé fyzické podoby, neberou v úvahu Kristovo poslání a účel Usmíření. Pro člověka, který věří v reinkarnaci, by byl Kristus pouze jednou z manifestací dočasně ztělesněného spasitele – jednou z mnoha možných inkarnací.

Přijmout tento předpoklad by znamenalo odmítnout nejzákladnější učení evangelia – že existoval jediný, jedinečný čin vykoupení, který učinil Pán Ježíš Kristus. Tím, že popírají konečný význam Usmíření a Kristova milosrdenství a lásky, ti, kdo věří v reinkarnaci, nevidí Spasitele v jeho právoplatném postavení Krále králů a Pána pánů – jediného daného jména, díky němuž můžeme být spaseni. (Viz D&C 18,23.) Ačkoli je reinkarnace zajímavou teorií, která může mít několik podobností s evangeliem, popírá absolutní ústřední postavení Usmíření a musí být odmítnuta jako falešná.