Existují dnes apoštolové?

To je zásadní otázka, protože v naší době se někdy vznášejí mimořádné nároky a provádějí mimořádné praktiky na základě toho, že současná služba má být „apoštolská“.

Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme se nejprve pečlivě podívat na učení Písma a zjistit, jaké byly skutečné biblické kvalifikace novozákonních apoštolů.

Autorita

Za prvé, apoštolství bylo někdy spojováno se skutečným sepsáním novozákonních knih. Petr také na začátku obou svých listů říká, že je apoštolem Ježíše Krista.

Jan sice nepoužil slovo „apoštol“, ale hned na začátku dal jasně najevo, že on i ostatní apoštolové Pána viděli, slyšeli a dotkli se ho:

„To, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme viděli na vlastní oči, na co jsme se dívali a čeho se naše ruce dotýkaly, pokud jde o Slovo života – neboť život byl zjeven a my jsme ho viděli a vydáváme svědectví a zvěstujeme vám ten věčný život, který byl u Otce a nám byl zjeven – to, co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste i vy měli společenství s námi; a opravdu, naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“ (1 Jan 1:1-3; srov. Zjevení 1,10 a dále).

Zajímavé je, že Jakub a Juda se k apoštolství nehlásí, ačkoli byli Pánovými nevlastními bratry (Mt 13,55; Juda 1,1).

Pavel uvádí téměř všechny své dopisy jako „apoštol“, ačkoli někdy říká „povolán být apoštolem“. Své apoštolství také zdůrazňuje větami jako např: „z Boží vůle“ (1 Kor 1,1); „ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých“ (Gal 1,1); a „z Božího přikázání“ (1 Tim 1,1).

Pověření

Zásadním apoštolským pověřením bylo fyzicky vidět vzkříšeného Pána. Pavel se o tom výslovně zmiňuje v 1. Korintským 9,1-2: „Cožpak nejsem apoštol? Nejsem snad svobodný? Což jsem neviděl Ježíše Krista, našeho Pána? Jestliže pro jiné nejsem apoštolem, pro vás jím nepochybně jsem. Vždyť vy jste pečetí mého apoštolství v Pánu.“

Někteří by mohli namítnout, že tento text sám o sobě (ačkoli jistě dokazuje, že Pavel sám byl apoštolem, který viděl vzkříšeného Pána) nestačí k tomu, aby bylo možné spojit vidění vzkříšeného Krista s tím, že jsem apoštol – že je to spojení vynucené.

Důkazy se však kumulují. Do argumentace můžeme například doplnit, že po Jidášově zradě našeho Pána apoštolové trvali na tom, že jména navržená jako Jidášův možný nástupce, „aby se podílel na této službě a apoštolátu“, musela být očitými svědky Kristova vzkříšení (Sk 1,21-25).

V tomto ohledu jsou velmi sugestivní i úvodní slova velké kapitoly o vzkříšení v 1. listu Korintským 15: „Vydal jsem vám totiž nejprve … toho, kterého viděl Kéfas a potom Dvanáct…

„Potom ho viděl Jakub a potom všichni apoštolové. Naposledy pak byl viděn i mnou, jako od někoho, kdo se narodil mimo čas. Já jsem totiž nejmenší z apoštolů, který nejsem hoden nazývat se apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev.“ (v. 3-9)

Znaky

Pavel nám pomáhá rozpoznat apoštola také tím, že konkrétně definuje znaky apoštola jako časté a mocné uplatňování zázračných darů. ‚Skutečně se mezi vámi se vší vytrvalostí projevovala znamení apoštola v podobě znamení, zázraků a mocných činů‘ (2 Kor 12,12).

Když se dary znamení uplatňovaly v Korintu – církvi založené apoštoly -, mnozí tamní věřící dostali konkrétní dary, které se rozdělovaly podle vůle Ducha, ale rozhodně nebyli všichni schopni uplatňovat všechny dary; dary se rozdělovaly různým zvlášť, což je základem Pavlovy argumentace v 1. Korintským 12: „Jednomu je totiž dáno slovo moudrosti skrze Ducha, jinému slovo poznání skrze téhož Ducha, jinému víra skrze téhož Ducha…“ (v. 12). 8-9). Všichni například nemohli mluvit jazyky.

To, že vůbec mohli používat duchovní dary, dokazuje, že Korint byl skutečně církví založenou přímo apoštoly. Ale to, že nikdo z řadových členů církve nebyl jednotlivě schopen projevit velké množství darů, ukazuje, že nebyli apoštoly.

Poslání

Nakonec bychom si měli uvědomit, že výraz „apoštol“ označuje „delegáta nebo vyslance evangelia, posla, který je vyslán“ (James Strong, Strong’s exhaustive concordance of the Bible; World Bible Publishers; Iowa, 1986; str. 16).

Křesťané jsou dnes vysíláni Duchem svatým a církví, ale novozákonní apoštolové, včetně Pavla, dostali své pověření přímo od vzkříšeného Krista (Mt 28,18-20; Sk 22,21). Ježíš jim řekl, aby šli do všech částí světa a kázali evangelium všem národům (Sk 1,8).

Ve světle důkazů Nového zákona je proto chybou – a potenciálně velmi vážnou chybou – nazývat dnes jakéhokoli kazatele nebo služebníka Páně apoštolem, jakkoli je tento člověk významný nebo užitečný ve službě Bohu.

Autor je členem sdružení pastorů FIEC a výzkumným pracovníkem pro Reachout Trust.

Tags:

Biblický/teologický

Tags: Biblický/teologický Autor je členem sdružení pastorů FIEC a výzkumným pracovníkem pro Reachout Trust.