Duchové a nadpřirozeno: Podcast „Spooked“

Více

Říjen je ideálním obdobím pro vyprávění strašidelných příběhů, ale Glynn Washington poskytuje lidem platformu pro sdílení jejich strašidelných zážitků po celý rok prostřednictvím podcastu „Spooked“.

Podcast „Spooked“ je součástí pořadu „Snap Judgement“ stanice WNYC, v němž lidé vyprávějí své vlastní skutečné nadpřirozené příběhy. Během prvního ročníku „Snap Judgement“ se podle Washingtona tým rozhodl odvysílat pořad plný zdánlivě neuvěřitelných příběhů z první osoby kolem Halloweenu.

Tyto příběhy byly vyprávěny stejným způsobem, jakým by pořad vyprávěl o čemkoli jiném, říká, a epizoda byla nejstahovanějším dílem roku.

„Měl jsem své vlastní příběhy, které mi nedávaly smysl. A myslel jsem si, že jsem možná jediný, kdo má takové příběhy,“ říká, „a ukázalo se, že nic nemůže být dál od pravdy.“

Washington vyrůstal v prostředí, které popisuje jako náboženský kult, ale jeho široká rodina nebyla součástí skupiny, když byl velmi mladý. Když pastoři nebo lékaři nemohli lidem v jeho okolí pomoci, přicházeli k jeho babičce domů.

Vedl lidi přes dům ruku v ruce k babičce sedící na zadní zápraží. Seděl na malé proutěné židli a lidé se jeho babičky ptali na různé věci.

Ženy například říkaly, že jejich manželé jsou pryč, a žádaly o pomoc, aby je dostaly zpět, říká. Jeho babička brala prameny vlasů z manželova kartáče, dávala je do papíru a pálila je na popel. Pak je zabalila do fólie a zpívala nad nimi, někdy ženě řekla, aby je dala pod postel, aby se manžel za tři dny vrátil.

Když jeho babička říkala, že lidem nemůže pomoci, prosili ji ve Washingtonu, aby si to rozmyslela.

„Vždycky jsem si myslel, že každý má babičku, jako je ta moje. A později jsem se dozvěděl, že ne každý,“ říká. „Ale později jsem se dozvěděl, že někteří lidé ano.“

„Skinwalker“

Jeden z Washingtonových oblíbených příběhů z podcastu vyprávěl Lee, kterému bylo 14 let, když ho při noční cestě domů něco zaujalo u silnice:

„Bylo to vysoké a velmi hubené. A mělo to dlouhé ruce, mělo to dlouhé nohy. Na ramenou to mělo srst. Na pažích to mělo srst. Na nohách to mělo srst,“ řekl Lee. „A vidím, že ať už to bylo cokoli, běží to směrem k nám, běží to k náklaďáku. A já už jedu třicet kilometrů v hodině a vidím, jak se mu kývají ruce. Má to dlouhé ruce a dlouhé nohy a dělá to velké kroky. V tu chvíli jsem zrychlil. Jel jsem tak, že jsem jel asi 65 mil za hodinu po prašné cestě s vyplavenými prkny. Takže jsem se řítil rybím krokem. A tahle věc s ním držela krok.“

Část přitažlivosti tohoto příběhu pro Washington spočívá v tom, že slyší skutečného člověka vyprávět svůj vlastní příběh. Fenomén skinwalkerů se často objevuje v indiánských kulturách – a lidé se o něj zdráhají podělit s lidmi zvenčí, říká.

„Často, když někdo vypráví příběh v pořadu ‚Spooked‘, na konci procesu můžete vidět, jak z toho člověka téměř spadlo břemeno, jak z něj spadla tíha,“ říká, „protože je to jako příběhy, které nemůžete vyprávět nikomu jinému. Vyprávět.“

Nikdy není pochyb o tom, že to, co lidé v podcastu popisují, jim připadá naprosto skutečné, bez ohledu na to, jak obskurně to může znít posluchačům. Posluchači podle něj musí v hlavě vyvažovat tyto dvě protichůdné představy současně.

„The Haunting Of Radio Centro“

V dalším z Washingtonových oblíbených pořadů pracuje vypravěč Guillermo v mexickém rádiu Radio Centro. Kolují zvěsti, že ve stanici straší a po chodbách se potulují duchové.

Jedné noci Guillermo uvádí paranormální pořad stanice „Tell It Tonight“, když se mu stane toto:

„Během dne jsme pouštěli upoutávky na všechny pořady, které mohli lidé poslouchat. Poslední promo bylo pro ‚Tell It Tonight‘. Stisknutím tlačítka play jsem spustil první promo, pak druhé. Třetí promo už se chystalo začít hrát, když přístroj vyskočil. A my slyšíme varhany jako hudbu ze začátku promo. Knoflíky se zvedly na maximální hlasitost a všechno přehlušily. Začíná mi být super horko, jako by mi vystřelila teplota, zvuk je pořád hlasitý. Ztlumil jsem reproduktory a nechal promo běžet,“ řekl Guillermo. „A když se přidržím stolu, abych se opřel, a vstanu, abych se osvěžil, začne mi být hodně špatně. V tu chvíli mám pocit, jako by se mi někdo opíral o záda. Cítím hrudník na zádech a dýchá mi přímo do ucha. Slyším ho na levém boku, slyším ho. A rukama mi začal mačkat hlavu. Tak jsem se odstrčil zezadu, abych se mohl od té bytosti osvobodit.“

Je těžké určit v těchto příbězích nějaké společné téma, říká Washington, kromě toho, že tyto bytosti jsou nejaktivnější v noci než ve dne.

„Každá jednotlivá kultura má své vlastní příšery a tyto příšery se vždy řídí jinými pravidly podle toho, kde se nacházíte,“ říká. „Džin v severní Africe se bude chovat úplně jinak než duch v Maine.“

Washington říká, že příběhům úplně nevěří, ale také si nemyslí, že by lidé lhali. Tým podcastu tvrdě pracuje na tom, aby „vyřadil všechny blázny“ a našel „důvěryhodné“, „respektované“ lidi, kteří mají podivné zážitky, říká.

A Washington sám má spoustu bizarních zážitků, včetně jedné ze svých nejranějších vzpomínek. Když spal v posteli vedle svého malého bratra, dvojice vzhlédla a uviděla, jak se nad nimi vznáší tvář. Bratři na tvář zavolali, ale ta neodpověděla. Místo toho si je prý zvědavě prohlížela, dokud nezmizela.

Když o tom chlapci šli druhý den dolů říct matce, nebyla tam. Místo toho mu babička řekla, ať si nedělá starosti a že se jejich matka vrátí.

O den a půl později se matka vrátila. Vzpomíná si, že vypadala smutně a na své syny se nedívala. Washington nechápal, co se stalo, dokud nezaslechl její rozhovor s tetami o ztrátě dítěte.

„Tehdy jsem věděl, že se náš sourozenec vrátil, aby nás, své bratry, navštívil tu samou noc, kdy byla v nemocnici. A já jí to nechci říct, protože si myslím, že bych ji rozzlobil a rozesmutnil a vyděsil,“ říká. „Myslím, že je to jedna z těch prvních věcí, kdy, víte, tohle je tajemství, které je lepší udržet.“

Marcelle Hutchinsová připravila a upravila tento rozhovor pro vysílání s Tinku Rayem. Pro web jej upravila Allison Haganová.